Karel Hvížďala | Komentáře
17. 12. 2012 7:30

Nekritický obdiv i nenávist zamlžují Havlův pravý obraz

Rok po smrti Václava Havla se v jeho osobnosti pořád ještě těžko orientujeme.
Foto: Blogy a názory

„Václav Havel většinu života neustále ,zbytečně' riskoval, bojoval s nenormalitou, někoho se zastával, něco prosazoval, a tím nám všem prakticky dokazoval, že skutečný, hluboce cítěný a pochopený smysl může být jen v tom, co se jeví předem jako neúčelné, co se nevyplatí, ale čemu člověk přesto věří," píše spisovatel a publicista Karel Hvížďala v komentáři pro Aktuálně.cz k prvnímu výročí úmrtí Václava Havla.

Vstup masových elektronických médií v druhé půlce minulého století do naší civilizace zapříčinil medializaci životního pole jak sociálního, tak i mentálního. Jakmile na zlomu století začalo toto pole degradovat, ovládla ho medialita: nekonečný proud směsky informací, drbů, polopravd, vyložených lží, ideologického blemblem jazyka, ejakulace emočních sdělení PR agentur atd. Tyto skutečnosti značně zkreslily obraz člověka Václava Havla, jehož struktura byla od počátku pro média složitá, protože se nezajímal nikdy jen o to, „čím je", ale hlavně o to, „kým má a chce být".

Zatímco medializace životního pole a disent produkovaly ikony, kvůli nimž se Václav Havel stal jedním ze třech symbolů změn, ke kterým došlo v roce 1989 (spolu s papežem Janem Pavlem II., který byl duchovní ikonou, a Lechem Walesou, který byl ikonou dělnickou; Václav Havel se stal ikonou intelektuální), a později vyprovokovaly zrod antimýtu Havel (VH byl považován za produkt domluvy tajných služeb atd.), nadvláda mediality v popmédiích způsobila, že je možné už beztrestně říci o Václavu Havlovi cokoliv, viz Petr Hájek, zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky Václava Klause, který o něm v poslední knize Smrt v sametu a v řadě rozhovorů hovoří jako o symbolu lži a nenávisti, protože - podle něho - byl součástí velké konspirace proti svobodě. Doslova napsal: „(Havlova) politická koncepce otevřeně mířila k fašistickému korporativnímu státu takzvané občanské společnosti."

Zrození Havlova mýtu

Počátky ikonizace Václava Havla najdeme už v undergroundu od konce sedmdesátých let minulého století, kdy se rodil jeho mýtus. Václav Havel se stal ústředním symbolem nezávislého ducha.

Foto: ČTK

Martin Jirous o něm v roce 1981 napsal báseň, v níž čteme: „Sovětský svaz požírá nejlepší z nás, ... ale ať nám nesežere Václava Havla", Jaroslav Hutka o něm zpíval atd. Západ si toho díky emigrantům a některým politologům brzy všiml. „Republiku proslavil jako nikdo jiný před ním, s výjimkou Masaryka," prohlašoval Pavel Tigrid a oslovoval od počátku ledna 1989 známé lidi po celém světě s otázkou, co by tomu říkali, kdyby byl Václav Havel prezidentem.

Západ, který se v situaci ve východním bloku moc nevyznal, zájmu o Václava Havla využil a ověnčil ho v posledních letech vládnoucí nenormality ve střední Evropě řadou významných cen (mj. cenou Erasma Rotterdamského, Mírovou cenou německých knihkupců, Cenou Svobody skandinávských deníků Politiken a Dagens Nyheter atd.), přiřadil ho rychle k papeži a dělnickému vůdci, a tím se snažil učinit náš prostor snadno srozumitelný pro starou Evropu.

Jenže, jak už jsem řekl, tím živou postavu Václava Havla zkreslil podobně jako nadvláda dnešní mediality, jen s tím rozdílem, že ikonizace ho líčila jako intelektuála-hrdinu, zatímco medialita se z něj snaží udělat šaška či nástroj cizí vůle. Za oběma posuny se skutečná, často rozporuplná, ale živá tvář Václava Havla, která, jak sám o sobě vždy tvrdil, byla plná paradoxů, zcela ztrácí, a snad i proto on sám chápal svůj osud „jako takový menší omyl dějin".

Jenže tuto úvahu je možné vnímat jen sebeironicky, protože již třeba Albert Bandura, kanadský psycholog, tvrdí, že „očekávání vlastní efektivity ovlivňuje chování, myšlení a cítění a čím větší efektivitu člověk očekává, tím větší úsilí vynakládá, ale vždy vyhledává takové úkoly a situace, o nichž je vnitřně přesvědčen, že je může zvládnout". Jen jiným se toto jednání zdá nenormální, protože sami nemají ani takové ambice ani takovou odvahu. To ale už před Bandurou tvrdil E. G. Judin, který řekl, že není objektu více systémového, než je psychika.

Symbolicky zdánlivé Havlovy paradoxy možná dobře charakterizuje jeho obraz v prvních dnech prezidentství: Oči a postoj hlavy hovoří o ctižádostivém a trochu ješitném malém muži, ale potící se dlaně, které si často otírá do kalhot, svědčí o jeho vnitřní nejistotě. Jeho nejistota ale nebyla nejspíš dána vnitřní bezradností, ale neochotou uskutečňovat jiné sny než své vlastní, které jsou mnohem ambicióznější, a tím se lišil od všech současných politiků.

Foto: Ondřej Besperát

Trochu vyjukaný Václav Havel, který se na počátku kariéry necítil v obleku moc dobře a jakmile mohl, převlékal se do džínsů a pomalovaných triček, v době instantních, marketingově vypočítavých, vypočtených a nažehlených politiků vstoupil na politické jeviště s partou uměleckých a často dlouhovlasých přátel jako zjevení. Vypadal jako Ježíš s apoštoly. Týdny po jeho bouřlivém přijetí v americkém Kongresu mi na univerzitě v New Yorku profesoři vyprávěli, jak s družinou pražských a tamějších přátel táhli v alkoholovém rauši nočním městem jak Kerouacovi potomci.

I v těchto projevech se zrcadlil jeden z jeho dalších paradoxů: Byl uctívaný státník, ale zároveň zůstal i autorem absurdních dramat, který miloval grotesknost, pitvornost a bláznivé bohémství. Martin C. Putna napsal: „Václav Havel proměnil Hrad v jakési zvláštní divadlo, na kterém se hraje pro celý stát a celý svět. Hraje se zcela vážně - ale přitom si sami organizátoři představení užívají velkou legraci."

Chyby, které se vymstily

„Úkolem spisovatele není pouze aranžovat bytí podle vlastního rozmyslu, ale zároveň mu sloužit jako médium, otevřené jeho leckdy nevyzpytatelnému diktátu. Jen díky tomu může dílo přesahovat svého tvůrce a významově vyzařovat dál, než jen kam on sám dohlédne." Připomínám tato jeho slova hlavně proto, že podobný přístup měl Havel jako prezident v těch nejlepších chvílích i k politice, bral ji jako službu a snažil se být médiem politiky, dbát na dodržování pravidel. Kdykoliv se proti tomuto krédu prohřešil a politiku režíroval jako divadlo, vymstilo se mu to.

Připomeňme si alespoň stručně některé domácí prohřešky z doby jeho prezidentování (nepočítám tedy výtku jeho velkého učitele, filozofa Josefa Šafaříka, že Havel přesedlal z literatury na politiku a udělal z toho věc cti a necti pro ostatní literáty), které se Havlovi dají vyčíst a které již od počátku spoluvytvářely to, proti čemu později sám vystoupil a co pojmenoval „blbou náladou".

Prohřešky lidé většinou pochopili se zpožděním, nebo je cítili jen intuitivně, ale způsobily pokles jeho popularity. (Za třináct let klesla popularita VH doma podle agentury STEM z původních 88 procent v únoru roku 1990 na 45 procent v září 2002.)

Zaprvé je to jistě sametový průběh revoluce: Nedojde-li při ní ke katarzi, tedy k pojmenování zla a k potrestání viníků, zlo zvítězí už minimálně tím, že rozostří kontury, což je zřejmě prapůvod současného rozčarování z politiky i z nástupu komunistů. Lidé při změně hierarchie hodnot ztratí orientaci a ti, co se ve světě kvůli nižšímu vzdělání a velkým sociálním problémům neorientují, se vracejí ke starým a prošlým receptům (nic jiného neznají), což Václav Havel umožnil již tím, že bývalý aktivní komunista stál v čele první vlády, kterou jmenoval. Přičteme-li k tomu soudržnost starých pytláckých družin, otevřeli jsme jim kvůli této chybě a starým vazbám jak na policii, tak justici možnosti snáze pod novou vlajkou dobývat starý prostor zcela nevybíravými prostředky.

Druhý problém spojený s Havlem se týká prvních svobodných voleb, v kterých sám porušil spolu s Janem Rumlem volební zákon, když v době, kdy už byla kampaň zakázána, zveřejnil, že jeden z kandidátů, Josef Bartončík, byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Jinými slovy, ten, kdo měl přísně dbát na dodržování zákona v nové společnosti a jít příkladem, hned na samém počátku „nové politiky" předvedl, že se zákony mohou beztrestně porušovat.

Foto: ČTK

Třetí chybou bylo zbrklé zavření zbrojařských továren na Slovensku, čímž proti sobě i Čechům popudil Slováky. I to mimo jiné vedlo k eskalaci vzájemného napětí a nakonec i k rozpadu státu. I když hlavní chybou bylo, že předem Václav Havel a jeho tým nepočítali s odstředivými snahami Slovenska, které se daly odečíst z historie společného státu od samého počátku.

Za čtvrtou chybu lze považovat nezvládnutí averze vůči Václavu Klausovi, která vyvrcholila v roce 1997 a přispěla k pádu vlády. A tím trpěl do konce života: i pro konečnou verzi "druhé nejduchovnější Havlovy knihy" (M. C. Putna) Prosím stručně musel kritické pasáže o Václavu Klausovi silně zredukovat.

Pátou chybou byl zbytečný konflikt s Milošem Zemanem kvůli jmenování guvernéra Tošovského bez konzultace s premiérem, jenž narušil definitivně jejich vztah. Zřejmě si moc nevěděl rady s šaramantností psychopatů, a proto se mu vyhýbal.

Za šestou chybu lze označit malý veřejný zájem o reálný ekonomický a sociální vývoj, způsobený nejspíš tím, že vyrostl a, pokud byl na svobodě, pohyboval se výhradně v exkluzivním prostředí. Celý život byl fascinován význačnými osobnostmi včetně popových celebrit.

Zasedmé bychom museli zkoumat i to, o čem psali řečtí dramatikové, když varovali, že moc mocných vyvolává nadměrnou sebedůvěru a nesoudnost. Je třeba ale dodat, že třináct let ve funkci prezidenta je doba, která poznamená nedobře nutně každého, a zvlášť když ten člověk sedí na Hradě, který byl od půle XVIII. století prázdný či obsazený lidmi, kteří kromě Masaryka neuznávali svébytnou existenci českého národa a státu a on se snaží začít pro svůj národ budovat zapomenutou státnost.

Foto: Reuters

Ale i toto nebezpečí Havel předjímal, jak o tom svědčí jeho projev v Kodani při převzetí Sonningovy ceny v roce 1991, ve kterém řekl: „Kde končí zájem vlasti a začíná radost z univerzální protekce? Známe a jsme vůbec schopní rozpoznat okamžik, kdy nám přestává jít o zájem země, jemuž se obětujeme tím, že tolerujeme své výhody, a začíná nám jít o naše výhody, které omlouváme zájmem země?"

Nebyl jediný, ale byl nejvhodnější

Přes všechny zmíněné výhrady si ale asi můžeme dovolit říci, že Václav Havel byl tou nejvhodnější figurou, kterou jsme v Čechách pro funkci prezidenta v roce 1989 měli (jeho nejsilnějším konkurentem byl Alexander Dubček, který se nikdy nevymanil z oslnění svou bývalou slávou a který už lačnil jen po satisfakci), a svým jménem bezpochyby propůjčil České republice na chvíli vyšší význam, než jaký ve skutečnosti ve světě máme.

Praha se stala na krátký čas středem velkých událostí naší euroatlantické civilizace. Po období adorace a pak povrchní kritiky či v poslední době zcela nesmyslných výpadů nazrává čas k zevrubnější analýze jeho činů i osobnosti, která přesahuje rozsah krátkého komentáře a na kterou si budeme muset ještě počkat.

Na jednu Havlovu schopnost bych rád znovu ještě upozornil: Václav Havel většinu života neustále „zbytečně" riskoval, bojoval s nenormalitou, někoho se zastával, něco prosazoval, a tím nám všem prakticky dokazoval, že skutečný, hluboce cítěný a pochopený smysl může být jen v tom, co se jeví předem jako neúčelné, co se nevyplatí, ale čemu člověk přesto věří.

Václav Havel svými postoji naznačoval, že je možná nejvyšší čas prolomit vypočítatelnost našich obětí, neboť skutečné hrdinství je větší než vypočítavé a vypočítatelné hrdinství. Přece nelze říci: ještě tyto dvě tři oběti a máme kýžený pokrok. Kvůli budoucnosti, o kterou nám jde, musí být člověk ochoten podstoupit oběti, aniž by se ptal, jestli se mu vyplatí, jestli má šanci zvítězit. Člověk musí riskovat, neboť právě riziko je nedílnou součástí závazně žitého života.

A tady někde, v tom novém vztahu člověka k oběti, který Václav Havel tak názorně předváděl, je nejspíš jeho mravní odkaz, jehož rozměr ho přiřazuje k českým mytickým postavám, jimž lidé masově přisuzují vlastnosti a schopnosti, které sami u sebe postrádají, jako byli praotec Čech, kníže Václav, reformátor Hus i prezident osvoboditel T. G. Masaryk, a proto se v jeho osobnosti tak těžko orientujeme i rok po jeho smrti.

Názory Aktuálně.cz
Autor fotografie: Aktuálně.cz

Názory Aktuálně.cz

Sledujte nás na:

 

Právě se děje

Další zprávy