Blogy a názory | Komentáře
8. 4. 2012 9:00

Eva Turnová: Být šťastný je tak snadné. Nebo ne?

Co má společného úděsná práce, velký zadek a neznalost angličtiny.
Foto: Aktuálně.cz

"Na to, co člověk opravdu změnit nemůže, si nikdy nepostěžuje - jako například na zemskou přitažlivost nebo barvu brouků, ale stěžuje si na věci, které změnit může," píše pro Aktuálně.cz překladatelka a baskytaristka skupiny The Plastic People of The Universe Eva Turnová.

Jsme zvláštní planeta obydlená bytostmi, které vynaloží neskutečné množství energie na to, aby jim bylo blbě. Z pohledu případných mimozemšťanů to vypadá jako hrozně zajímavá hra, kterou hraje každý sám se sebou na území planety plné nemožností.

Principem hry je, že na to, co člověk opravdu změnit nemůže, si nikdy nepostěžuje - jako například na zemskou přitažlivost nebo barvu brouků, ale stěžuje si na věci, které změnit může - že neumí anglicky, má strašnou manželku, velkej zadek, úděsnou práci, díru v plavkách… Je důležité tvářit se, že stoprocentně víme, co by nás učinilo šťastnými, ale eliminovat jakoukoli možnost si podmínky pro štěstí vytvářet.

Když se náhodou hráčům díky jiným hráčům představy splní, je třeba začít se ošívat a stěžovat si, že je to buď trochu jinak, nebo pozdě nebo to má divnou barvu. Hrací pole je tudíž plné lidí, kteří neustále touží po tom, aby: měli auto, případně jiné auto, míň jedli, sehnali červené vagabondy, měli víc pozornosti od mužů, měli víc pozornosti od žen, bazén, jiný tarif, odšťavňovač z nerezu, menší prsa.

Ze všeho nejlepší je hledat štěstí tam, kde zaručeně není - například v bankovkách nebo v pocitu důležitosti. To je pak ještě s pomocí různých léků možné hru i vyhrát. Hrát může každý. V hracím poli by mohl nakonec sedět i dalajláma a sprostě nadávat, protože by se mnohem raději šťoural v rádiích, než lámoval, ale ten se z nějakého důvodu ze hry vyvlékl.

Za nasbírané body pak hráči za odměnu trpí nespavostí, protože mají pocit, že přes den nic nestihli, a bojí se smrti, protože pak nebudou moct hrát hru.

Já jsem se do hry pustila na základce, kdy Bílek z céčka začal chodit s Kamilou Merhoutovou místo se mnou. On samozřejmě nevěděl, že bych s ním chodit chtěla, ale nesmírně mě tím zasáhl. Začala jsem hodně číst a sbalila jsem na to mnohem lepšího Šenara, Bílek se o mě za dva roky ucházel, ale byl už tlustší a hlavně nebydlel na Letné, což mě totálně odpuzovalo.

Pak nastalo dlouhé období, kdy jsem měla i neměla dost pozornosti, a koupila si všechno možné všech barev, ztloustla, zhubla, měla i neměla auto nebo bazén a naučila se anglicky. Pořád jsem byla v podstatě dost nešťastná, takže hra se dařila. A najednou mě zasáhla nějaká zásadní ztráta, na kterou už nestačily žetony. Jako bych se díky nějakým iracionálním silám dostala víc k sobě a "mimo hru".

A paradoxně jsem začala cítit úlevu, jakoby se zastavil čas a nebyl důvod si něco přát. A zmizely představy a ulpívání na nich a všechno bylo správně tak, jak to bylo, i když to bylo třeba i to nejhorší, co jsem kdy zažila. Mimo hrací pole byly tisíce dveří, které se najednou otvíraly, byly tam místnosti plné zázraků a žádný strach, nakonec ani ze smrti ne. Takže možná má nakonec pravdu Tom Robbins, který říká: Happiness is a learned condition and since it is learned and self-generating, it does not depend on external circumstances for its perpetuation.

Jinými slovy, člověk vždycky může hru na štěstí přerušit a pokusit se normálně šťastný být.

 

Právě se děje

Další zprávy