Atentát na JFK aneb Čtyři dny, které změnily televizi

Milan Kruml
22. 11. 2013 15:00
Je neuvěřitelné, co všechno se zpravodajské štáby dokázaly naučit za 100 hodin.
John Fitzgerald Kennedy (1917 až 1963), 35. prezident USA.
John Fitzgerald Kennedy (1917 až 1963), 35. prezident USA. | Foto: JFK Library

Atentát na prezidenta Kennedyho před osmačtyřiceti lety odstartoval novou éru televizního zpravodajství. Byl to vlastně první "online přenos" v dějinách. O tehdejších, i pro média převratných událostech, píše pro Aktuálně.cz analytik Milan Kruml.

Bylo to krátce před půl druhou odpoledne, když televizní síť CBS známou znělkou lákala diváky ke sledování populárního denního seriálu As The World Turns. Ti, kteří seděli v onen pátek 22. listopadu 1963 u obrazovek, netušili, že budou součástí jedné z nejvýznamnějších kapitol v dějinách televize.

Až do atentátu na prezidenta Kennedyho byly politické události sice v programové nabídce přítomny, ale nejčastěji v podobě zpravodajských šotů, přímých přenosů ze stranických shromáždění, slyšení v parlamentu nebo debat před prezidentskými volbami. Tentokrát bylo poprvé 180 milionů televizních diváků odkázáno na televizní reportéry a moderátory, kteří toho nevěděli o moc víc než ti u obrazovek, netušili, jaký vývoj události naberou a neměli k dispozici nic jiného než své schopnosti a zkušenosti. A tak byli společně s diváky šokováni, společně s nimi zjišťovali podrobnosti, oddělovali spekulace od potvrzených faktů a skládali dohromady mozaiku toho, co se vlastně stalo a jaké to bude mít důsledky.

Kdo byl první

Slovo atentát v televizi toho dne poprvé zaznělo ve 13.40 východního času, když moderátor CBS Walter Cronkite vstoupil (zatím jen hlasem) do seriálu s tímto oznámením: „In Dallas, Texas, three shots were fired at President Kennedy´s motorcade in downtown Dallas. The first reports say that President Kennedy has been seriously wounded by this shooting."

Jen s minimálním zpožděním informovaly své diváky i další dvě sítě - NBC a ABC. Ty zastavily své vysílání na chvíli úplně, diváci viděli jen černou obrazovku a slyšeli hlasy reportérů.

O několik minut později začala na CBS reklamní pauza (některé přidružené stanice vysílaly v té době ženský magazín) - namísto spotů se na obrazovce objevil Cronkite, sedící v newsroomu CBS v New Yorku. Komentoval živé vstupy z Dallasu a četl zpravodajství AP a CBS Radio.

První se hlásil z Trade Martu, kde měl prezident poobědvat, Eddie Barker, ředitel zpravodajství ve stanici KRLD-TV v Dallasu, která byla součástí sítě CBS. Když kamera zabrala sál a najela na detail tváře černošského číšníka, kterému tekly z očí slzy, Baker řekl, že se šíří pověsti, že prezident je mrtev. V newyorském studiu to Cronkite zopakoval a dodal, že jde o naprosto nepotvrzené zprávy. Po přepnutí zpět do Dallasu Barker znovu řekl: „Dozvěděli jsme se, že prezident je mrtev." A zatímco vysvětloval, že zatím nejde o ověřenou zprávu, diváci viděli, jak za ním v sále dělníci začínají rozebírat podium, kde měl prezident pronést projev.

V tu chvíli se horečně ověřovala pravdivost této informace. Šéf zpravodajské pobočky CBS v Dallasu Dan Rather zjistil ze dvou zdrojů v Parkland Hospital, že prezident opravdu zemřel. Sedm minut po půl třetí editor zpravodajství CBS Ed Bliss Jr. dal Cronkitovi do ruky dálnopisnou zprávu, kterou vydala AP. Zněla: „From Dallas, Texas, the flash, apparently official. President Kennedy died at 1:00 P.M. Central Standard Time, two o'clock Eastern Standard Time."

Cronkite po přečtení zprávy na chvíli ztratil svou vyrovnanost, sundal si brýle a odkašlal si, a když získal ztracenou rovnováhu, jakoby bez emocí řekl, že viceprezident Lyndon Johnson podle všeho převezme úřad a stane se 36. prezidentem Spojených států. A tak se televizní Amerika dozvěděla o vraždě JFK.

Částečně kontrolovaný chaos

I když tuto zprávu okamžitě předali veřejnosti i ostatní, Cronkite si zaslouží být jmenován jako první - podle kolegů nejlépe zvládl své emoce, dokázal lépe zprostředkovat divákům i to, co nebylo popsáno ve strohých agenturních zprávách, byl záchytným bodem pro všechny, které informace o atentátu a smrti prezidenta naplnily úzkostí a obavami z budoucnosti.

Je spravedlivé zmínit i další jména - většina z nich se v následujících desetiletích stala ikonami televizního zpravodajství a publicistiky. Na ABC to byli Ed Silverman a Ron Cochran, v NBC Bill Ryan, Chet Huntley a Frank McGee a ve vysílání CBS kromě Cronkita Charles Collingwood.

K pochopení složitosti úkolu, který televizní sítě v oněch čtyřech dnech řešily, je nutné si připomenout, jak vypadala televize v roce 1963. Televizní kamery potřebovaly dvě hodiny zahřívání, než je bylo možné použít. Signál se přenášel pomocí koaxiálního kabelu nebo mikrovlnného přenosu. V terénu se pohybovaly týmy, které měly k dispozici 16mm kamery, jejich příspěvky byly dopravovány kurýry do redakcí, kde se musely vyvolat, sestříhat atd. Živé vysílání s použitím nesestříhaného materiálu, který byl překvapením i pro moderátory, a živých vstupů, při nichž nebylo jasné, zda se vůbec zdaří, přirovnávají pamětníci ke stavu pouze částečně kontrolovaného chaosu.

Příkladem, jak velké technické problémy televize řešila, může být NBC. V průběhu prvních hodin vysílala telefonické vstupy svých reportérů z Dallasu - tři se pohybovali po městě, čtvrtý informoval z nemocnice Parkland. Se spojením ale byly značné obtíže - technici nebyli schopni přepnout zvuk z telefonní linky přímo do vysílání.

Tak musel moderátor Frank McGee divákům opakovat to, co mu řekl po telefonu kolega z Dallasu. Ve chvíli, kdy reportér Robert McNeil četl z Parkland Hospital oficiální oznámení o prezidentově smrti, vypadávalo spojení vždy po několika slovech. McGee opakoval, co kolega řekl, a trpělivě čekal, až se mu podaří zaslechnout další část zprávy. To dodalo celé situaci ještě větší dramatičnosti - prodleva mezi strohým oznámením, děleným na části, se zdála být úmyslná.

V průběhu pátečního odpoledne reportéři informovali také o zdravotním stavu texaského guvernéra Johna Connollyho, který byl při atentátu zraněn, a místě pobytu a zajištění bezpečnosti viceprezidenta Lyndona Johnsona, později pak o dopadení podezřelého identifikovaného jako Lee Harvey Oswald.

Den, na který nezapomenete

Zájem o zprávy a hlad po obrázcích, bez kterých je televize samozřejmě jen polovičním médiem, byl tak silný, že se začal používat nesestříhaný materiál - v podstatě ještě vlhký po zpracování v laboratořích. Diváci viděli například šokované lidi stojící podél cesty, kudy projížděla prezidentova kolona, plačící Dallasany před Parkland Hospital a záběry JFK a jeho manželky z rána, kdy snídali ve Forth Worthu.

Novináři všech tří sítí se pokoušeli především reflektovat to, co cítili obyčejní Američané, mnozí se snažili srovnat reakce na vraždu prezidenta s pocity, které cítili lidé po smrti Franklina Delana Roosevelta 12. dubna 1945. Frank McGee na NBC předpovídal: „Ať už jste dnes odpoledne, kdy vás dostihla zpráva o smrti prezidenta Kennedyho, byli kdekoli a dělali jste cokoli, tento moment se uložil do vaší paměti a nikdy na něj nezapomenete - do konce svého života…"

V pátek v šest hodin večer se prezidentovo tělo vrátilo na vojenskou základnu Andrews Air Force Base, odkud vysílala televizní stanice temné až děsivé obrazy - když se objevila na chvíli v záběru Jacqueline Kennedyová, diváci viděli, že její šaty a punčochy jsou potřísněné krví. Nový prezident s manželkou po boku pak učinil krátké prohlášení: „Utrpěli jsme ztrátu, kterou nelze nahradit - udělám to nejlepší, čeho jsem schopen. To je vše, co mohu. Prosím o pomoc vaši i boží."

Den ukončily spekulace o podobě státního pohřbu a zatčeném atentátníkovi. NBC uzavřela vysílání symbolickou poctou prezidentovi zahranou orchestrem NBC.

Vražda v přímém přenosu

V sobotu se už od rána střídali v Bílém domě blízcí přátelé, členové prezidentovy rodiny, oficiální činitelé a příslušníci diplomatického sboru, aby vzdali poctu mrtvému státníkovi. V televizi vystoupili i předcházející prezidenti Truman a Eisenhower a vyjádřili soustrast rodině a víru v demokratické instituce. Všechny tři televizní sítě zařazovaly do vysílání narychlo vytvořené dokumenty o životě JFK. Zájem reportérů se ale začal soustřeďovat i na osobu atentátníka.

Zatímco sobota proběhla ve znamení smutku a hodnocení Kennedyho přínosu Spojeným státům i světu, neděle opět patřila mezi dny, na které se v televizní historii nemůže zapomenout. Bezprecedentní televizní událostí byl přímý přenos vraždy atentátníka Oswalda. Ve 12.21 východního času, když začaly přípravy k přenesení prezidentova těla z Bílého domu do Capitolu, byl převážen Lee Harwey Oswald z dallaské věznice do budovy dallaského okresního soudu.

Jediná NBC se rozhodla, že bude raději přímo vysílat z Dallasu, a opustila přípravy na pohřeb ve Washingtonu. CBS sice také měla přímou linku do Dallasu, ale do vysílání šly obrázky z hlavního města - stejně jako na ABC. A tak pouze kamery NBC zachytily okamžik, kdy v soudní budově k přiváděnému Oswaldovi přistoupil Jack Ruby, vytáhl pistoli a několikrát na něj vystřelil.

„Střelili ho! Střelili ho! Lee Oswald byl postřelen!" křičel reportér NBC Tom Petit. „Panuje tu absolutní panika! Rozpoutalo se tu peklo!" V průběhu několika minut začala vysílat svůj vlastní živý vstup z Dallasu i CBS. Zbytek dne používaly všechny tři sítě především zařízení pro záznam obrazu Ampex, aby přehrávaly scénu vraždy Oswalda stále znovu, zpomalovaly či zastavovaly záznam. Stěží se našel Američan, který by tuto scénu neviděl. V pondělním vydání deníku The New York Times televizní kritik Jack Gould nazval přímý přenos této události za nejvýjimečnější moment, který kdy nějaký televizní divák viděl.

(Skoro) všichni u televize

Loučení s prezidentem i jeho pondělní pohřeb byly výjimečně emotivní, ale v zásadě už příliš nevybočovaly z tradičního modelu přímých přenosů. Nicméně je třeba zmínit, že na pondělním pokrytí pohřbu JFK už bylo patrné, co všechno se televize během uplynulých čtyř dnů naučily, jak se zvýšila kvalita přenosů i vynalézavost při práci s obrazem a zvukem. Mnohé záběry, které stanice odvysílaly, se také vtiskly do paměti diváků.

Tak například: ačkoli reportéři věděli, že 25. 11. slaví třetí narozeniny prezidentův syn, zmínili tuto skutečnost až ve chvíli, kdy byl malý JFK v záběru, jak salutuje rakvi s ostatky svého otce před katedrálou St. Matthews. Podobným způsobem se dařilo držet diváky v emočním vypětí poměrně dlouhou dobu - třeba i proto, že se reportéři dokázali včas odmlčet a ponechali dění na obrazovce jen doprovázené reálným zvukem. CBS měla na trase pohřebního průvodu 60 kamer, NBC nezůstala příliš pozadu - a navíc prodala svůj přenos prostřednictvím satelitu Telstar do 23 zemí světa - část použila i sovětská televize, byť nevysílala pohřeb přímo.

Vysílání v oněch tzv. černých dnech stálo televizní sítě 40 milionů dolarů - dalších 22 milionů činily ztráty za neodvysílanou reklamu (spoty zmizely z vysílání hned v pátek odpoledne). Žádná z televizí se nestarala o ratingy - které byly samozřejmě masivní. Podle společnosti Nielsen, která měří v USA už desítky let sledovanost televize, bylo od pátku 22. 11. do úterý 26. 11. zapnuto 93 procent všech televizních přijímačů ve Spojených státech.

Důležité je i to, že diváci zjistili, co všechno televize dokáže, jakou schopnost přiblížit jim důležité události má. A celkem logicky nepovažovali pokrytí Kennedyho vraždy a pohřbu za výjimečný vrchol, ale brzy za standard. Televize začaly investovat mnohem více do zpravodajství a publicistiky a pochopily, že vedle zábavy je to další velmi lukrativní oblast. Moderátor ABC Ron Cochran význam listopadových událostí zhodnotil slovy: „Televize je dnes oknem do světa - tedy tím, v co mnozí doufali, že by se mohla jednoho dne stát."

Autor pracuje v České televizi

 

Právě se děje

Další zprávy