Jan Hartl | Komentáře
5. 7. 2011 17:00

Národ do ulic nevyjde. Češi jsou jen reptající diváci

Sociolog Jan Hartl pro Aktuálně.cz píše, proč nespokojení Češi nedemonstrují a nestávkují

Sociolog a ředitel agentury STEM Jan Hartl pro Aktuálně.cz píše, proč nespokojení Češi málokdy demonstrují a stávkují.

Foto: Aktuálně.cz

V Řecku, Španělsku i leckde jinde v Evropě probíhají protesty a stávky proti vládě. Protesty mají často až násilnou povahu. I my jsme nedávno zažili stávku, která měla dopad na celé území republiky. Spokojenost s činností vlády je v poslední době na žalostně nízké úrovni. Jde, či nejde naše republika ve šlépějích ostatních protestujících evropských zemí? Nebo spíše - jsou u nás patrny příznaky radikalizace veřejného mínění, které by nasvědčovaly výraznějším formám masových protestů?

Abychom uměli na tyto otázky dát alespoň přibližnou odpověď, musíme se zamyslet nad tím, jak si převážná část veřejnosti interpretuje současné dění v naší zemi a jak se tato interpretace slučuje s obecnými předpoklady pro vznik radikálních masových akcí. Velmi schematicky řečeno, tyto předpoklady jsou zhruba čtyři:

Naše veřejnost je spíše pasivní, je více v roli diváka televizních událostí než jejich tvůrcem. Sympatizuje sice s pokusy dát ,,těm nahoře
Naše veřejnost je spíše pasivní, je více v roli diváka televizních událostí než jejich tvůrcem. Sympatizuje sice s pokusy dát ,,těm nahoře | Foto: Jan Langer

1. Dlouhodobá nespokojenost s politickou reprezentací a s vývojem v zemi.
2. Pocit nespravedlivého uspořádání vztahů ve společnosti a nárůst nezasloužených sociálních nerovností a privilegií.
3. Sílící deprivace zejména v materiální oblasti.
4. Aktivizace veřejnosti.

První předpoklad je u nás do značné míry naplněn. Podpora vlády je na velmi nízké úrovni, politické strany podle naší veřejnosti fungují špatně, utápějí se ve vnitřních problémech, nesoustředí se na věcné otázky a nedokážou přitáhnout zájem kvalitních lidí. Nejde ani tak o krizi důvěry v systém společenského uspořádání, ale spíše o krizi vedení (crisis of leadership). V posledních volbách proto vyslali voliči velkým stranám varování a dali prostor změně. Souhrou více okolností vznikla silná stoosmnáctihlavá většina v Parlamentu. A právě tato početní převaha kontrastuje s tím, jak chabý tah na branku vláda předvádí, což u veřejnosti plodí obrovské rozčarování. A možná východiska? Předčasné volby by nejspíše nepřinesly novou nabídku. Opozice zatím nepřináší nové smělé návrhy. A že bychom stávkovali za to, že chceme politiky odpovědnější a odborně i lidsky zdatnější?

Stávka na řecký způsob. U nás (zatím) nemyslitelná.
Stávka na řecký způsob. U nás (zatím) nemyslitelná. | Foto: Reuters

Druhý předpoklad je naplněn jen zčásti. Jsme tradičně relativně sourodou, homogenní zemí středních tříd, rozdíly mezi skupinami se podle mínění lidí sice zvětšují, zůstávají ale celkem únosné, sociální smír se daří naplňovat. Přes určité váhání lidé nakonec řeknou, že naše společnost v zásadě poskytuje rovné příležitosti, umožňuje lidem, aby uplatnili své schopnosti a dovednosti. Problémově sem ovšem vstupuje otázka korupce. I když jsou lidé v otázce potírání korupce opatrně optimističtí, rostoucí měrou si uvědomují, že korupce se postupně stává nedílnou součástí fungování státních orgánů. Zvláště propojení politiky a velkého byznysu je pro lidi dnes běžnou věcí. Snad je jistou nadějí do budoucna to, že rostoucí počet lidí chápe, že korupce neznamená prostou zlodějnu a neoprávněné zisky, ale je to zásadní záležitost, která ochromuje řádná pravidla hry ve společnosti a boří závaznost klíčových norem společenského života. Z druhé strany, míra politického cynismu je po desetiletích totalitních režimů u nás velmi vysoká - prostě politika je svinstvo a do politiky se vstupuje především proto, aby si člověk přišel k penězům. Jak potom ale masově stávkovat za změnu něčeho, co vlastně pokládáme za obvyklé a vlastně přirozené?

Jedno varování však data přinášejí: nemáme víru v budoucnost. Jako kdybychom si uvědomovali, že současný stav nemusí být udržitelný. Ale ani to nepřiměje lidi k radikálním protestům. Pokud se ovšem neobjeví zručný demagog.
Jedno varování však data přinášejí: nemáme víru v budoucnost. Jako kdybychom si uvědomovali, že současný stav nemusí být udržitelný. Ale ani to nepřiměje lidi k radikálním protestům. Pokud se ovšem neobjeví zručný demagog. | Foto: Reuters

Třetí předpoklad příliš naplněn není. Zkoumáme-li pozorně řadu ukazatelů o hodnocení materiální životní úrovně, nezjišťujeme nic alarmujícího. Nenarůstá významně podíl lidí v hmotné nouzi, nevytvářejí se nové enklávy chudoby. I když lidé jsou zvyklí žehrat a stěžovat si, jdeme-li více do hloubky, ukazuje se, že z materiálního hlediska byl vývoj posledních dvaceti let pro většinu lidí úspěšný. Jedno varování však data přinášejí: nemáme víru v budoucnost. Jako kdybychom si uvědomovali, že současný stav nemusí být udržitelný. Nejen kvůli vnějším okolnostem, ale i proto, že jsme sami nedbali o to, abychom budoucnost postavili na pevných základech. Z toho není možné vinit jen ty nahoře. Takže pokud se neobjeví zručný demagog, nemají ani v tomto bodě radikální protesty silnou oporu.

Čtvrtý předpoklad pak naplněn není vůbec. Data výzkumů nesvědčí o výraznější aktivizaci lidí, nenarůstají radikální nálady, nestupňuje se agresivita, nesílí autoritářská volání. Naše veřejnost je spíše pasivní, je více v roli diváka televizních událostí než jejich tvůrcem. Sympatizuje sice s pokusy dát „těm nahoře" za vyučenou, jak ukazovala podpora nedávné stávky, sami lidé se ale do aktivní podpory protestů nikterak nehrnou. Z výšená aktivita v posledních parlamentních volbách se rodila také jen nesměle - z náznaků, z prchavé emoce na poslední chvíli. Nenechme se mýlit ruchem a agresivitou na sociálních sítích. Je to důležitý kanál na odreagování napětí, diskuse na sítích v sobě nese symbolické poučení, není to ale (zatím) realita naší společnosti.

Sečteno a podtrženo: Jen málo z výše uvedeného výčtu nasvědčuje tomu, že by se v dohledné budoucnosti měla naše veřejnost vydat cestou radikálních protestů. Model politiky v myslích našich lidí není nesen konfliktem, ale naopak požadavkem konsensu. Politici byli přece zvoleni proto, aby se dohodli -  nikoli proto, aby nám dávali na odiv svou vzájemnou nesnášenlivost. Vyniká to i v mezinárodním srovnání, kdy volání po radikálních protestních akcích například v oxfordském výzkumu Eurequal bylo u nás zhruba poloviční než v jiných zemích střední a východní Evropy. Je-li masová radikální akce u nás málo pravděpodobná, neznamená to, že k ní nemůže dojít. Pak by to ovšem bylo navzdory dosavadní novodobé tradici a bylo by to kolosální selhání politických elit.

* * *

Vážení čtenáři, o své názory k tématu se můžete podělit na [email protected], nebo na Facebooku Aktuálně.cz.

Vaše komentáře:

Hlavní silou k masivnějším protestům by byla nestabilita v bankovnictví. Kdyby měli lidé přijít například o část svých úspor, abychom snížili státní dluh (něco jako znárodnění), podobně jako to udělali v Maďarsku se soukromými penzijními fondy, tak bych čekal výraznější nepokoje. Marek Slaměník

Lidé se spíš než protesty odreagovávají vykecáním se, zábavou, pikniky, sportem, cvičením a fanděním. Poprat se o svá lidská práva na slušnější život jako emancipovanější pozemšťané, to potřebuje víc věřit i sami sobě, ve smyslu vyšší produktivity, vynalézavosti, vstřícnosti a srdce. Jíra na e-mail [email protected]

Český člověk se stará hlavně sám o sebe, nic jiného ho nezajímá. A česká závist mu nedovolí jít v jedné řadě s druhými. Kterým hlavně závidí. Luďka Navrátilová

Ten, kdo se angažuje ve zlepšení stavu společnosti nad rámec "normálu", je vnímán jako exot a vystavuje se posměchu svých spoluobčanů. Kdo z nás má tu odvahu se zviditelňovat a bojovat za lepší budoucnost této země? Miroslav Brož na e-mail [email protected]

Článek má pravdu a důvod vidím hlavně v tom, že lidé se bojí o práci. Není to jednoduché hlavně na venkově. A když se sežene práce, tak se dojíždění značně prodraží, a co zbude? Zdeněk Ressler.

Jak to, že nepřibývá lidí, kteří jsou v hmotné nouzi? Vždyť se podívejte, kolik je bezdomovců a lidí registrovaných na úřadech práce. Já jsem sice důchodce, mám důchod 8100 korun po 45 letech ve školství jako učitelka mateřské školy. Loni jsem s penězi trochu vyšla, letos ani náhodou, natož abych si něco ušetřila na léky nebo nedej bože na pobyt v nemocnici. Kdybych neměla manžela, tak bych neměla ani na to, abych zaplatila nájem. Sháníme si menší byt, ale tady v malém městě se těžko shání a nájemné bychom platili téměř stejné jako za tři pokoje. V.V. na e-mail [email protected]

My jsme totiž národ hloupých trpaslíků. Sociální reformy se budou týkat nejen důchodců, zdravotně postižených a nezaměstnaných, ale hlavní dopad budou mít na mladší generaci. Míra Čára.

Myslím si, že národ do ulic nevyjde zejména proto, že nemá důvod. Většina lidí chce v klidu pracovat a je jim jasné, že podobné demonstrace a stávky, jaké jsme zažili, situaci nezmění, a asi jsou docela spokojení, když mají na auto, dovolenou jednou ročně apod. Je dobré si všimnout, že mezi odboráři je jen minimum mladých lidí. Radim Karásek na Facebooku Aktuálně.cz.

Bylo by dobré zabývat se třeba postavením tzv. "švarcáků", kterých už jsou statisíce, a jsou reálně zaměstnanci - námezdními pracovníky maloburžoazie a buržoazie (řečeno tradičně), avšak bez práv a jistot zaměstnanců. Myslíte, že se tito dřívější stavební dělníci a nyní "stavební podnikatelé", byvší číšníci - zaměstnanci a dnes "podnikatelé v oboru roznášení piva", považují tak skálopevně za střední vrstvy? A současně za tak bezprávné, že se nikdy k nějakému vystoupení neodhodlají? Michal Vronský na e-mail [email protected]

 

Právě se děje

Další zprávy