Kam letos na dovolenou? je úplně banální věta, kterou můžete bez rizika zahájit konverzaci - jako kdybyste komentovali počasí nebo hubovali na politiku. A přece by jí ještě před sto lety málokdo rozuměl: Dovolená - co to vůbec je? I dnes jsou ovšem lidé, kteří žádnou nemají, a po celém světě jich je asi většina. I u nás na ni někteří nemají a jiní si ji nemohou dovolit: třeba proto, že se o někoho starají, anebo musí krmit zvířata. Většině z nás ale připadá jako něco samozřejmého, na co se člověk těší a na co má koneckonců právo. Úplná samozřejmost to asi nebude, ale kde se vůbec vzala? Kdo nám ji "dovolil" a proč?
Stroj může pracovat a vyrábět ve dne v noci, dokud se úplně nepoláme, a snad mu to ani nevadí. Proto je ostatně stroj také ideálem všech plánovačů a ekonomů: nestůně a nestávkuje, nemá žádné vrtochy, a když se rozbije, koupí se nový. Příroda si to ale zřejmě představuje jinak, a tak člověk i zvířata potřebují každou noc spát. Jen v České republice tak lidé každý den úplně zbůhdarma prospí nějakých osmdesát milionů hodin. Vynásobeno produktivitou práce - hrůza. Nemělo by se s tím něco udělat? Jenže kdo se nevyspal, nebude další den za nic stát a ještě nadělá škodu.
Ale to ještě není všechno. Zatímco zvíře si s tím každonočním nicneděláním vcelku vystačí - přinejmenším si na to nestěžuje - člověku je to ještě málo. Možná je to tím, že má lepší paměť, a když je jeden den jako druhý, zase se mu to nelíbí. "Život beze svátků je jako dlouhá cesta bez hostince", napsal starý Hérakleitos. A skutečně, etnologové neznají žádnou lidskou společnost, která by občas neslavila. Zjara a na podzim, když se někdo žení a vdává, když se narodí dítě a i když někdo zemře. Vezmou si sváteční šaty a ať budou společně veselí nebo smutní, práce musí počkat. Další velký krok udělali staří Izraelci: Tak jako Hospodin sedmý den přestal pracovat, odpočinul si a ten den požehnal, každý sedmý den bude svátek a nikdo pracovat nebude - dokonce ani domácí zvířata. Křesťané tento báječný vynález přesunuli na neděli a díky tomu se skoro všude na světě aspoň jednou v týdnu nepracuje. Moderní společnosti pak už jen elegantně spojily sobotu s nedělí, a tak máme volné celé víkendy.
S pravidelnou dovolenou začali u nás asi učitelé, prázdniny ovšem měli hlavně kvůli dětem. Ty totiž měly "prázdno" celý rok - nemusely pracovat a chodily do školy - a jen v létě musely pomáhat na poli, takže se škola zavřela a učitel měl prázdniny. Teprve mnohem později dostali dovolenou úředníci a železničáři a nakonec si ji vymohli i dělníci. Co měli tito lidé společného? Ještě počátkem 19. století se velká většina obyvatel nejen u nás živila zemědělstvím, menší část řemesly a obchodem jako živnostníci a teprve začátkem 20. století začali převažovat lidé, kteří chodí do zaměstnání.
To byla velká společenská změna i hluboká proměna v lidských životech. Připadá nám dnes tak samozřejmá, že si ji často ani neuvědomujeme. Zaměstnaný člověk jednak nepracuje "pro sebe" a svoji rodinu, nýbrž pronajímá svůj čas - kus svého života - a dělá to, co po něm chce zaměstnavatel. S tím ale souvisí druhá, neméně závažná okolnost: zaměstnanému člověku se život dělí na "pracovní dobu" a zbývající čas, který má takříkajíc pro sebe.
Na rozdíl od sedláka, jemuž práce a život skoro splývají, tovární dělník žije ve dvojí odlišné roli a ve dvojím odlišném režimu. Jeho práce sice nemusí vypadat jako slavná Chaplinova karikatura v "Moderní době", nicméně bude podléhat všem tlakům ekonomické racionality. Bude hodně specializovaná, jednotvárná a stále stejně intenzivní, jak to vyžaduje plynulý chod složité výroby, kde jedna činnost navazuje na druhou. Bude se měřit, normovat a racionalizovat, nakonec pokud možno nahrazovat strojem. Typický dělník 20. století tak spíš obsluhuje stroje, než že by sám něco vyráběl, a třísměnný provoz můžeme chápat jako snahu zajistit stroji nepřetržitou obsluhu třemi lidmi, kteří se střídají. Naproti tomu ve zbývajícím "volném čase" může zaměstnanec dělat mnoho různých věcí, očekává se ovšem, že nebude pracovat. O ty, kdo si s volným časem nevědí rady, se dojemně stará zábavní průmysl, jedno z nejrychleji rostoucích odvětví vůbec.
Koncem 19. století mluví Ottův slovník o dovolené jen u vojáků, důstojníků a úředníků. Důstojník měl tehdy nárok na dovolenou dvakrát dva týdny a každý druhý rok ještě 8 týdnů navíc - "pokud to ovšem služba připouští". Ve 20. století se dovolená objevuje v pracovních smlouvách různých zaměstnavatelů, v Rakousku na ni měli od roku 1910 nárok i "obchodní pomocníci" a československý zákon z roku 1925 přiznal nárok na placenou dovolenou všem zaměstnancům. Podle délky nepřetržitého zaměstnání u téhož zaměstnavatele se pohybovala mezi 6 a 8 dny, u učňů 8 dní. Sjednocení a rozšíření zákonné dovolené bylo jedním z prostředků, jak si totalitní režimy zajistily podporu dělníků a po válce tento trend dále pokračoval.
Jezdit na dovolenou začali zámožní lidé v 19. století, ale masovou turistiku k moři nebo do hor přinesla v západní Evropě teprve "zlatá" šedesátá léta. Tehdy také vznikl "turistický průmysl" ve Španělsku a v Itálii s levnými pobyty ve škatulových domech na pobřeží, u nás organizovaná rekreace ROH a později i oblíbené Bulharsko, nebo dokonce Jadran. Po roce 1989 se přestalo mluvit o rekreaci, trávení dovolené se individualizovalo a privatizovalo a spektrum možností neuvěřitelně rozšířilo. Na hodně sešlé a špinavé autobusové zastávce na Smíchově jsem nedávno četl nabídky na dovolenou nejen na Bahamách, ale třeba i na Špicberkách pro ty, kdo nesnášejí horko a chtějí mít něco zvláštního. I to je dnes jen otázka peněz.
Jak jsem už řekl, je i dnes u nás dost lidí, pro které dovolená nepřipadá v úvahu: ti, kdo doma pečují o nemocné a staré lidi, sedláci a chovatelé nebo drobní obchodníci. Trochu jinak jsou na tom nezaměstnaní a bezdomovci, ale koneckonců i živnostníci, penzisté, umělci nebo svobodná povolání. Pro nás zaměstnané je dovolená vybočením ze zaběhlých životních stereotypů, na což se mnozí těší, někteří to těžko snášejí. Pokud mají rodinu a děti, stejně jim nic jiného nezbývá, a tak je lepší se s těmi zmatky prostě smířit. Ať se letos chystáte kamkoli, jedna dobrá rada se mi vždycky osvědčila: Vezměte si s sebou polovinu věcí, než myslíte - zato pokud možno dvojnásobek peněz.
