Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
29. 1. 2010 16:55

Smutný příběh dluhopisů: Jediným vítězem jsou banky.

Na státní dluhopisy jsme se těšili marně. Jen tak si je nekoupíme.

Tak jsme se, my občané, těšili, že svému státu pomůžeme - a zase nic. Ani státu ve finanční bryndě, ani sobě. Státní dluhopisy si nekoupíme. Ministr financí jejich plán uložil k ledu. Prý „nenalezl odezvu" u politiků.

Hm. To je divné. Přes občanské dluhopisy by se přece daly uhrát i slušné politické body. Volič by s obligací mohl zažít libé pocity, jako u stavebního spoření, společného zdanění manželů nebo kupónové privatizace v její panenské podobě.  Politici ho nalákali, že dluhopisy budou, a pak si to rozmysleli. Rozumět jim je vážně čím dál tím těžší.

Co by bylo, kdyby

Náš stát je v dluzích. Stále hlubších, ale ve světě nijak mimořádných. Výjimečné je ale to, komu dluží. V ekonomicky vyspělých zemích drží občané i víc jak deset procent státního dluhu, u nás je to daleko míň.

Čtěte také: Dluhopisy nebudou. Janota narazil na politiky

Nevypadá to právě logicky, protože pouto dlužníka s věřitelem bývá oboustranně výhodné. Stát si od lidí skrze obligace půjčuje obvykle výhodněji, než od komerčních bank s jejich komerčními úroky. A obráceně, pro lidi jsou solidně úročené státní dluhopisy (mluvilo se až o pěti procentech) jednou z nejbezpečnějších investicí. Stát jen tak nezkrachuje, nikam neuteče…  Pro stát spočívá jediné podstatné riziko v tom, že mu občané budou chtít své dluhopisy odprodat naráz. Na což by - teoreticky - potřeboval desítky miliard. A šel by si je půjčit do bank…

Zpátky do reality. Na tisícikorunové obligace zapomeňte, na přepážku si pro ně nepůjdete. Jediný, kdo z toho může mít radost, jsou banky. Ministerstvo financí je z dluhopisového projektu vynechalo, chtělo obligace prodávat samo, respektive přes poštu, internet a software, který to všechno propojí.

Mohli jste mít doma kus státního dluhu. Ale politici řekli: Ne.
Mohli jste mít doma kus státního dluhu. Ale politici řekli: Ne. | Foto: Ludvík Hradilek

Banky byly od začátku proti, samozřejmě. Provize z obchodu s obligacemi by uloupával někdo jiný. Lidé by - místo do bank - ukládali peníze do dluhopisů, a ještě by si na jejich nákup vyzvedávali peníze ze svých bankovních účtů. Možná by banky kvůli dluhopisové konkurenci dokonce musely  vylepšit úroky z vkladů… prostě samé nepříjemnosti. A nešlo by o drobné. Stát chtěl příští rok vydat dluhopisy za 20 miliard, to už je pro banky podstatná suma.

Takhle se nic nemění. Peníze zůstávají v bankách, banky bohatnou na poplatcích. Bankovní monopol se ani nepohnul.

Spor o otcovství

„Není to nápad pana ministra financí Kalouska, s tím jsme přišli už před několika týdny. Jsme rádi, že pan ministr použil další z našich nápadů."

Tak pravil Jiří Paroubek vloni v březnu, když Kalousek dluhopisový projekt zveřejnil. Proč teď ani u něj Kalouskův nástupce Janota „nenašel odezvu"? Banky mají dobrý důvod být politikům vděčné.

Pro pořádek: Nejen sociální demokraté mluví o tom, že projekt není dobře „technicky připraven". Zkusme to přeložit. Jak už to u zdejší administrativy bývá, od státních maturit po opencard, i občanské obligace se rodily v bolestech. Vrcholem bylo loňské zjištění, že stamilionovou zakázku na počítačový servis má dostat firma ASD Software bez výběrového řízení. Ministerstvu financí výjimku schválil antimonopolní úřad, ale působilo to dost podezřele, takže se Janota přece jen rozhodl konkurs uspořádat.

Čtěte také: Tendr je podivný, varuje burza

Celý projekt ale podle dostupných informací rozhodně není v takovém stavu, že by bylo zapotřebí šlápnout na brzdu.

Stát je sám proti sobě

Občanských dluhopisů je škoda. Nejen kvůli číslům na účtech. Mohly mít i  jiný efekt, zkusme si ho optimisticky představit.

Lidé by měli pocit, že pro ně stát něco dělá. S dluhopisy v rukou by se víc zajímali, jak stát hospodaří. Na co dává peníze, proč se zadlužuje. Víc by se ptali, jestli potřebujeme třeba šrotovné a jak kolují peníze zdravotnictvím. A chtěli by srozumitelné odpovědi. A třeba také - v rámci možností - srozumitelnější státní rozpočet.

Státní dluh (a tím pádem věci jako přijetí eura) by rázem měli doma ve skříni. Ne, že by se státem museli rovnou důvěrně kamarádit, ale byl jim „pocitově" trochu bližší, což nemůže být na škodu. Skrz dluhopisy by mu dali najevo solidaritu, jako po povodních. Co na tom, že třeba z čistě pragmatických důvodů. Občané by díky dluhopisům mohli být ke státu o chloupek loajálnější.

Ale dluhopisy nebudou. Stát je sám proti sobě, očividně. Proč nám ty dluhopisy, když už je slíbili, berou? Chápete to?

 

Právě se děje

Další zprávy