V roce 1918 bylo založeno demokratické Československo, v roce 1938 vznikla tzv. druhá republika, od níž už byl jen krok k zániku Československa, v roce 1948 zanikla demokracie podruhé, v roce 1968 jsme byli okupováni Sovětským svazem a protesty 21. srpna 1988 začal proces rozpadu totalitní moci, který vyvrcholil o rok později 17. listopadu. V roce 1998 byla podepsána 9. července tzv. opoziční smlouva, která až do roku 2002 opět demokracii redukovala a jejíž negativní důsledky pociťujeme dodneška.
Protože něco podobného by mohl znamenat i plán Jiřího Paroubka, který navrhl, že by se stal předsedou Poslanecké sněmovny a za exkluzivitu dohody s ČSSD nabízí podporu menšinové vlády ODS, která na tehdejší dohodě nejvíce prodělala, je třeba zevrubněji připomenout, o co vlastně tehdy šlo.
Oficiálně se tento dokument podepsaný v Poslanecké sněmovně jmenoval Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice. Neoficiálně se tomuto papíru přezdívá opoziční smlouva. Už název měl demokraticky smýšlející lidi vyhnat do ulic, protože základem demokracie je naopak nestabilita politického prostředí. Žádná strana si nesmí být jistá svou pozicí: za každý špatný krok má být potrestána, rovná se odvolána či odvolena.
Demokracie je proces, který umožňuje neustálou proměnu a vznikání a zanikání politických stran. Odstranit či alespoň pozastavit tento proces, to byl smysl opoziční smlouvy. Proto se tehdejší ODS zavázala tolerovat vládu sociální demokracie a zdůvodnila to, podobně jako Gustáv Husák normalizační kroky v roce 1969, slovy o stabilitě a klidu na práci. Ani tato zdiskreditovaná rétorická figura tehdy občany bezprostředně nepobouřila.
Ve smlouvě mezi ODS a ČSSD stálo: "Výše jmenované strany se zavazují, že v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny žádná z nich nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě ani nevyužijí ústavních možností vedoucích k rozpuštění Poslanecké sněmovny, a budou-li takové návrhy předloženy jiným politickým subjektem, nepodpoří je hlasováním."
Porcování státu
Smlouva, jejíž název, jak zdůrazňoval třeba Jacques Rupnik, se do cizích jazyků nedal ani přeložit, protože její smysl byl ve starých demokraciích naprosto nepochopitelný, vkládal moc jen do rukou dvou politických stran. Byl evidentním výrazem nostalgie po jednoduchém řešení. Na naše vrcholné politiky prozrazoval neúctu k hlubším demokratickým principům a pohrdání kompromisem, jako základním vyjednávacím demokratickým násrojem. Toto podezření bylo o rok později potvrzeno návrhem na změnu volebního systému (byl to výsledek tzv. tolerančního patentu, který výměnou za schválení rozpočtu zavazoval ČSSD k podpoře návrhu), který měl vytlačit malé strany (jimž říkali politici velkých stran opovržlivě vyděrači či prostitutky) z parlamentu. Naštěstí tomu zabránil Ústavní soud, který svůj nález zdůvodnil mimo jiné tím, že politický systém musí zůstat otevřený, aby zrcadlil pluralitu ve společnosti. Zároveň upozornil na to, že strany mají být zakotveny ve společnosti a ne ve státě. Jejich chod nemá zaručovat státní rozpočet, ale podpora členské a voličské základy. Podle návrhu by od státu nedostala peníze ani jedna neparlamentní strana.
Připomeňme si, jak si před osmi lety dvě nejsilnější opoziční strany rozporcovaly stát. Za podporu sociálnědemokratické vlády Miloše Zemana (poslanci ODS 19. srpna opustili jednací sál) dostala ODS místa předsedů obou komor Parlamentu České republiky, místa předsedů Komise pro kontrolu BIS, Komise pro kontrolu Vojenského obranného zpravodajství, rozpočtového výboru a prezidenta NKÚ.
Současně vláda Miloše Zemana dosadila své lidi do všech lukrativních postů v úřadech a podnicích, které zřídil či spoluvlastnil stát, počínaje Českou konsolidační agenturou, Fondem národního majetku, přes Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a přes podniky jako Český telecom či Unipetrol až po nejvyšší kontrolní úřad a Komerční banku. Místo slibovaného boje s tuneláři ve "spálené zemi", který vyhlásil Miloš Zeman, došlo jen k přerozdělení podílu na moci. Kabinet sice zřídil Koordinační a analytickou komisi, kterou řídil ministr bez portfeje Jaroslav Bašta, ale jak řekl nedávno v televizní debatě místopředseda ODS Nečas, když chce nějaká vláda něco odložit na neurčito, zřídí na to komisi.
Jenže nezůstalo jen u podniků, ČSSD již pár měsíců po vstupu do Strakovy akademie vyměnila i šéfa BIS Karla Vulterina, ředitele Služby policie pro odhalování korupce Evžena Šírka, ředitele Národního a bezpečnostního úřadu Pavla Koláře, ředitele útvaru zaměřeného na boj s praním peněz Stanislava Kosíka atd. Policie se zpolitizovala.
Bohužel se změny netýkaly jen vnitřních záležitostí České republiky, ale i zahraniční politiky: zhoršily se hlavně vztahy kvůli nárokům sudetských Němců s Německem, kvůli Temelínu s Rakouskem, Izraelem, Spojenými státy a kvůli Kosovu s NATO. Připomeňme známý výrok ministra Jana Kavana, který se při své první návštěvě centrály NATO v Bruselu zeptal, jestli je možné z této aliance vystoupit.
Zpolitizovaná televize
A jakmile se strany zabydlely na svých nových pozicích, pustily se i do porcování České televize. Nejprve se zbavily Iva Mathého, kterého vystřídal současně se vznikem opoziční smlouvy pan Pucholský, který se uvedl tím, že hned v listopadu vyházel všechny autory kritických pořadů o kauze Bamberk (týkala se vládnoucí ČSSD) a ODS začala hlavně ústy pana Langera a paní Dostálové mluvit o nevyváženosti a malé objektivitě. Nelíbilo se jim, "že se hovoří o opoziční smlouvě bez hlavních aktérů, kteří jsou těmi smluvněopozičními partnery." Výtky na adresu televize se týkaly i toho, že o smlouvě kriticky hovoří komentátoři, kteří o ní kriticky píší v novinách. Princip veřejnoprávních médií, který měl naopak zaručit oddělení těchto médií od politiků a zabezpečit neodvolatelnost ředitele po dobu mandátu, začal být i v té již od počátku nedokonalé formě silně ohrožen.
Po panu Pucholském prošli postem ředitele ještě krátce dva další ředitelé, a sice pánové Chmelíček a Hodač (velice blízký ODS, měl být její mluvčí). Krize vyvrcholila v prosinci roku 2000 tzv. televizní stávkou. Stávkující sice v první moment vyhráli, ale výsledek všichni známe, rada zůstala zpolitizovaná a volí ji jen sněmovna: Česká televize je dodnes bezzubá a závislá na parlamentu i finančně, což se po úplném odejmutí inzerce ještě brzy zhorší. Situace v Českém rozhlase je velice podobná, jen se o ní tolik nehovoří, protože není pro politiky tak důležitá. Rozhodující je fakt, že novináři zaměstnaní v těchto institucích mají z politiků od té doby permanentní strach a když ho někdo ztratí, jako například David Borek, musí urychleně odejít. Česká televize dokonce zrušila loni fejetonový pořad "Bez obalu" pánů Čermáka a Šímy, protože kritizoval příliš tehdejšího premiéra Paroubka. K tomu všemu by nejspíše bez opoziční smlouvy nemohlo nikdy dojít, protože strany by se navzájem kontrolovaly a nemohly by si takový vliv na média dovolit.
A tady jsme u klíčového slova: opoziční smlouva připravila ODS jak o přímou odpovědnost, tak ji sebrala kontrolní funkci, a tím ztratila u vzdělanějších voličů kredit skutečné pravicové strany. Jednodušším voličům ČSSD takovéto manévry tolik nevadí, jak prokázaly průzkumy STEM. Proto prohrála ODS volby i v roce 2002. Kdyby zradila své voliče i po letošních volbách, mohlo by to vést k rozkladu strany.
Situace je ale tentokrát ještě o to horší, že stejný efekt po patových volbách hrozí této jediné naší pravicové straně i tehdy, když se nedokáže s ČSSD domluvit. To Jiří Paroubek ví, a proto se chová tak, jak se chová. Sociální demokracii žádný krok nepoškodí tolik jako stejné kroky mohou poškodit ODS. Jan Hartl ze STEM to říká jasně: "Pravicový volič je schopen volit politickou stranu pro její obecnou orientaci, u levicových voličů je obdobný přístup relativně vzácný." Levice volí buď Zemana, nebo Paroubka, proto oba tito politici všechny problémy perzonifikují. Pravice nevolí Topolánka, ale ODS.
Autor je novinář a spisovatel
