Václav Nekvapil | Komentáře
15. 4. 2006 0:01

Chirac má na hodinkách 11:55

Jacquesu Chiracovi za pár dní vyprší jedenáctý z celkových dvanácti let prezidentského mandátu. V posledním roce jej provází jeden politický neúspěch za druhým.

Chirac ztrácí kontakt s měnící se politickou realitou země a Francie již jen dožívá jeho éru. Jaká byla? A co přijde po ní?

Prezident vybraný voliči proti jejich vůli

Datum 21. duben se stalo ve Francii pojmem, aniž by bylo třeba k němu dodávat rok 2002. Šokující postup Jean-Marie Le Pena do druhého kola prezidentských voleb změnil Francii a vyvolal masové demonstrace proti růstu popularity extrémní pravice. Zatímco v prvním kole podpořilo tehdy Chiraca jen necelých 20 procent voličů, ve druhém kole jich pro něj hlasovalo - se zaťatými zuby - celých 82 procent. Prezidentem byl zvolen navzdory své nepopulárnosti, podezřením z korupce a politické opotřebovanosti.

Není tedy divu, že "nechtěný" prezident zvolený jako menší zlo je svými často nedobrovolnými voliči sledován mnohem kritičtějším okem než za běžných okolností svého prvního (sedmiletého) mandátu. Prosazení jeho zkrácení na 5 let ještě před volbami 2002 bylo jedním z posledních státnických činů prezidenta. Zemi nyní čeká poslední rok s Chiracem, zesílení zákulisních i zcela otevřených bojů o post lídra pravicové vlády i levicové opozice. Obě strany sbírají síly na prezidentské a parlamentní volby, které se budou konat příští rok.

Pravicová trojčlenka

V posledním roce připomíná skóre na pravé části francouzského politického spektra trojčlenku, do níž lze dosadit: prezidenta Chiraca (A), premiéra de Villepina (B) a ministra vnitra Sarkozyho (C). Protože pravice již prakticky ztratila schopnost přilákat nové voliče, je součet zisků A, B a C vždy konstantní nebo klesající. Stabilně ztrácí Chirac (A) a posiluje buď de Villepin (B) nebo Sarkozy (C). Názorně to lze ukázat na hlavních událostech posledního roku.

Foto: Reuters

Květnové referendum o evropské ústavě prosadil Chirac, aniž by podle ústavy musel. Domníval se, že tím snadno získá znovupotvrzení svého skandály oslabeného mandátu na zahraničněpolitickém tématu, která Francouze tradičně spíše nezajímají.

Levice však referenda využila k útoku na prezidenta a vládu a ten nebyl schopen její útok ustát, což se také projevilo v záporném výsledku hlasování. Záhy na to Chirac odvolal premiéra Raffarina a do hry vstoupil dosavadní kariérní diplomat, ministr zahraničí a později ministr vnitra Dominique de Villepin. Sarkozy se v kampani před referendem příliš neangažoval a tíha neúspěchu dopadla především na Chiraca.

Nejpopulárnější pravicový politik Sarkozy posílený Chiracovou prohrou se začal na veřejnosti distancovat od generace prezidenta a přicházet s vlastním programem - plédoval například pro omezení imigrace, ale také pro pozitivní diskriminaci.

Při podzimních revoltách na pařížských předměstích mu však poprvé vážně zahrozil premiér de Villepin. Nejprve Sarkozy bodoval na úkor prezidenta i premiéra tvrdým postupem vůči výtržníkům. Když se však ukázalo, že tím jen podněcuje další nepokoje a že je sám jedním z hlavních cílů jejich hněvu, ujal se iniciativy premiér. Pro uklidnění situace prosadil rozsáhlé a drahé sociální a vzdělávací programy pro většinou nezaměstnané a sociálně vyloučené obyvatele předměstských čtvrtí - od té doby se vážněji mluví o de Villepinově kandidatuře na příštího prezidenta.

Ten současný během nepokojů mlčel a kromě obecných výzev ke klidu nedokázal sehrát roli prostředníka.

Spravedlivý Sarkozy

"Hlasité mlčení" se z Elysejského paláce ozývalo také během posledních dvou měsíců, kdy byla celá země ochromena stávkami a demonstracemi studentů proti novému typu pracovní smlouvy pro mladé. Ta umožňuje propustit zaměstnance během prvních dvou let bez udání důvodu. Kontrakt prvního zaměstnání (CPE) měl pomoci řešit kritickou situaci 25procentní nezaměstnanosti v populaci 16ti až 25tiletých.

Premiér hájil do posledního dne tuto novelu i proti přesile veřejného mínění, mobilizaci levice v ulicích a studentů na mnoha středních a vysokých školách v zemi.

Sarkozy se takticky držel stranou a až v poslední fázi začal návrh zákona opatrně kritizovat. Za největší chybu pokládal nedostatečnou komunikaci s odbory, zaměstnavateli a veřejností nad návrhem CPE: "Nevidím Francii jako nehybnou, nevidím Francouze jako konzervativce. Francouzi přijmou změnu, ale chtějí si být vždy jisti tím, že tato změna je spravedlivá", prohlásil předseda vládní Unie pro lidové hnutí (UMP) Nicolas Sarkozy.#reklama

Prezident Chirac návrh CPE podepsal, ale po týdnu tlaku ulice ustoupil a novelu stáhl. Tím oslabil i pozici de Villepina a podle naší trojčlenky nahrál prozíravému Sarkozymu. Ten tedy vstupuje do posledního roku Chiracova prezidentství v čele pelotonu pravice.

Ale ať již se na pravici děje cokoli, společenská nálada v zemi je již dlouho naladěna spíše na návrat levice do Elysejského paláce. Otázkou nyní je, zda najde silného kandidáta, který ji sjednotí a dodá vizi, která nynější levici, sklízející laciná vítězství protesty v ulicích, tak zoufale chybí.

Autor (1981) je analytikem a místopředsedou Asociace pro mezinárodní otázky. Vystudoval politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde nyní působí jako interní doktorand. Studoval též na Institutu politických studií v Grenoblu (2003-2004). Přednáší na FF UK a na Vyšší odborné škole publicistiky. Zaměřuje se na francouzskou politiku, Izrael a problematiku antisemitismu.

 

Právě se děje

Další zprávy